Žila, byla jednou malá pastýřka. Její jedinou starostí bylo stádo oveček, které měla hlídat přes den na pastvě. Velice rády se totiž rozutíkávaly a hrály si na schovávanou. Nebohá pastýřka pak běhala po celičké louce, volala a volala "kam se jí zas ukryli". Byla to jejich pravidelná hra. Naštěstí je vždy našla než zapadlo slunko, protože jinak by nenašla cestu domů.
Náš příběh začíná jednoho krásného letního dne na jižním svahu kopečka, kam pastýřka zahnala své stádečko na pastvu. Celý kopec byl porostlý šťavnatou trávou, jen na samém vrcholku stál vysoký, osamocený, starý strom. 'Tady se mi nemáte kam schovat ovečky moje', myslela si pastýřka a těšila se na poklidný den. Posadila se do trávy a pozorovala ovečky jak spásají trávu. Věděla, že jí ovečky nemají kam utéci, položila se na záda a hleděla na čisté modré nebe. Nakonec usnula.
Když se ovečky spokojeně napásly, začaly vymýšlet, kam by se zas schovaly. Rozhlížely se na všechny strany, ale kam jenom pohlédly, viděly jen trávu a rovinu. Ani žádná maličká skalka nikde. Jen obrovský strom na vrcholku kopce. 'Nu což, vyškrábeme se na strom. Tam nás naše pastýřka určitě hledat nebude,' pošeptaly si mezi sebou. Postupně, jedna po druhé, se odkradly směrem ke stromu. Velice potichu aby nevzbudily pastýřku.
Když už všechny stály pod stromem, a bylo jich požehnaně, pohlédly nahoru a nejedna se vyděsila té závratné výšky. Vrchní ovečka zavelela: 'Nahoru!' a všechny ovečky poslechly. Jedna se postavila na druhou, na ní třetí a pak další, až dosáhly na nejspodnější větev stromu. Postupně začaly lézt do koruny. Stále jich přibývalo, proto museli další ovečky lézt pořád výš a výš. Až najednou zakřičela ovečka co byla nejvýše: 'Tady je to nádherné! A ten výhled!Polezte všechny za mnou!' pak zmizela. Ovečka těsně pod ní zůstala jenom koukat a nevěřila vlastním očím. Byla ale zvědavá a tak vylezla na stejnou větev, kde předtím byla i její kamarádka. Byla to ta nejvyšší větev ze všech. Najednou uviděla to co ona. Nádhernou rozlehlou krajinu a svou spolustádovnici jak pobíhá okolo a směje se. Šla za ní a po ní další a další, až tam bylo úplně celé stádo. 'Tady nás pastýřka určitě nenajde,' smáli se všechny a byla spokojené jak se pastýřce schovaly.
Malá pastýřka se mezitím probudila, rozhlédla se, ale ovečky byly pryč! 'Jak je to možné??' divila se pastýřka. Oběhla celý kopec dokola, podívala se pod každý větší list, ale ovečky najít nemohla. Začalo se stmívat a pastýřka měla veliký strach o ovečky. 'Kolik mám jen ještě času?' řekla si a podívala se na oblohu. Nejdříve nevěděla co jsou ty bílé chomáče na obloze, ale svoje ovečky poznala i na tu dálku. Zasmála se, ovečkám vyhubovala a současně je i pochválila jak dokonale se jí tentokráte schovaly.
'Jak se jen nahoru dostaly,' přemýšlela pastýřka nahlas, až jí zrak padl na strom. Dotýká se přeci nebe! Stejně jako ovečky došla ke stromu a přestože měla hlavu úplně zakloněnou, neviděla na vrcholek. 'Ovečky zlobivé, jak mám na toto vylézt?'hudrovala, ale odložila svou pastýřskou hůlku vedle kořenů a začala šplhat. Začátek byl velice těžký, mezi větvemi se jí lezlo mnohem lépe. 'Jak ještě vysoko mám šplhat, než se dostanu na oblohu?' ptala se co chvíli. Ovečky jí zezhora podporovaly a povzbuzovaly. Nakonec se dostala až k nejvyšší větvi, už slyšela i ovečky bečet. Dva kroky a viděla to co ovečky, krásnou čistou modrou oblohu a své skotačivé stádo. Vylezla až k nim a povídá: 'Vy zlobivé, schovaly jste se mi na velice nezvyklém místě. Podívejte kde už je sluníčko, dnes se domů nedostaneme. Budeme tu muset počkat.' Ovečky byly nadšené a hnedka pastýřku ujistily, že tu žádní vlci ani medvědi nejsou. 'Ale co si počnu bez své pastýřské hůlky? Zůstala dole, co když mi jí někdo odnese?' postěžovala si pastýřka. Ovečky i na toto měly řešení. Skamarádili se totiž s obyvatelem těchto plání panem Větrem. Poprosily ho, jestli by nemohl vyfouknout hůl až k nim nahoru. 'Jistě že mohl. Držte si kudrlinky dámy, bude to pořádně foukat,' vykřikl a už se dole začali dít věci.
Tráva se začala nejdříve jemně kolébat, pak se naklonila na jednu stranu a byla čím dál více ohýbána k zemi.Větve stromu začali naříkat a ohýbat se. Hůlka na zemi se ani nehnula. Pan Vítr proto ještě zesílil. Podebral hůlku svými vzdušnými prsty a zabral jak mohl. Hůlka vystřelila nahoru, přímo pastýřce do ruky. Jenže v té chvíli i strom nevydržel nápor větru, zapraštěl a padl do trávy.
Pastýřka zůstala stát jako přikovaná, ovečky ztichly a hleděly na padlý strom. 'Jak se dostaneme domů?' ptala se jedna druhé. Pan Vítr se začal omlouvat a slíbil, že jim pomůže najít jinou cestu na zem. Do té doby jsou vítané na obloze, kde nehrozí žádně nebezpečí pro ovečky ani pro pastýřku.
Pastýřka přikývla a byla vlastně docela ráda, protože tady se jí ovečky nemohly nikam schovat. Časem, ale zjistila, jakou jinou zábavu si ovečky našly. Rozutíkaly se jí všemi směry a ona dodnes pobíhá po celé obloze a snaží se je sehnat dohromady.
Pastýřka již není obyčejnou pastýřkou, ale jedinečnou Pastýřkou mraků (elfsky Emerwen fanya). Doufejme, že nikdy nenajde spolu se svým stádem cestu dolů, protože pak by již nebyly červánky, vlahé jarní deštíky, vločky sněhu ani hrůzu nahánějící bouřky.
Náš příběh začíná jednoho krásného letního dne na jižním svahu kopečka, kam pastýřka zahnala své stádečko na pastvu. Celý kopec byl porostlý šťavnatou trávou, jen na samém vrcholku stál vysoký, osamocený, starý strom. 'Tady se mi nemáte kam schovat ovečky moje', myslela si pastýřka a těšila se na poklidný den. Posadila se do trávy a pozorovala ovečky jak spásají trávu. Věděla, že jí ovečky nemají kam utéci, položila se na záda a hleděla na čisté modré nebe. Nakonec usnula.
Když se ovečky spokojeně napásly, začaly vymýšlet, kam by se zas schovaly. Rozhlížely se na všechny strany, ale kam jenom pohlédly, viděly jen trávu a rovinu. Ani žádná maličká skalka nikde. Jen obrovský strom na vrcholku kopce. 'Nu což, vyškrábeme se na strom. Tam nás naše pastýřka určitě hledat nebude,' pošeptaly si mezi sebou. Postupně, jedna po druhé, se odkradly směrem ke stromu. Velice potichu aby nevzbudily pastýřku.
Když už všechny stály pod stromem, a bylo jich požehnaně, pohlédly nahoru a nejedna se vyděsila té závratné výšky. Vrchní ovečka zavelela: 'Nahoru!' a všechny ovečky poslechly. Jedna se postavila na druhou, na ní třetí a pak další, až dosáhly na nejspodnější větev stromu. Postupně začaly lézt do koruny. Stále jich přibývalo, proto museli další ovečky lézt pořád výš a výš. Až najednou zakřičela ovečka co byla nejvýše: 'Tady je to nádherné! A ten výhled!Polezte všechny za mnou!' pak zmizela. Ovečka těsně pod ní zůstala jenom koukat a nevěřila vlastním očím. Byla ale zvědavá a tak vylezla na stejnou větev, kde předtím byla i její kamarádka. Byla to ta nejvyšší větev ze všech. Najednou uviděla to co ona. Nádhernou rozlehlou krajinu a svou spolustádovnici jak pobíhá okolo a směje se. Šla za ní a po ní další a další, až tam bylo úplně celé stádo. 'Tady nás pastýřka určitě nenajde,' smáli se všechny a byla spokojené jak se pastýřce schovaly.
Malá pastýřka se mezitím probudila, rozhlédla se, ale ovečky byly pryč! 'Jak je to možné??' divila se pastýřka. Oběhla celý kopec dokola, podívala se pod každý větší list, ale ovečky najít nemohla. Začalo se stmívat a pastýřka měla veliký strach o ovečky. 'Kolik mám jen ještě času?' řekla si a podívala se na oblohu. Nejdříve nevěděla co jsou ty bílé chomáče na obloze, ale svoje ovečky poznala i na tu dálku. Zasmála se, ovečkám vyhubovala a současně je i pochválila jak dokonale se jí tentokráte schovaly.
'Jak se jen nahoru dostaly,' přemýšlela pastýřka nahlas, až jí zrak padl na strom. Dotýká se přeci nebe! Stejně jako ovečky došla ke stromu a přestože měla hlavu úplně zakloněnou, neviděla na vrcholek. 'Ovečky zlobivé, jak mám na toto vylézt?'hudrovala, ale odložila svou pastýřskou hůlku vedle kořenů a začala šplhat. Začátek byl velice těžký, mezi větvemi se jí lezlo mnohem lépe. 'Jak ještě vysoko mám šplhat, než se dostanu na oblohu?' ptala se co chvíli. Ovečky jí zezhora podporovaly a povzbuzovaly. Nakonec se dostala až k nejvyšší větvi, už slyšela i ovečky bečet. Dva kroky a viděla to co ovečky, krásnou čistou modrou oblohu a své skotačivé stádo. Vylezla až k nim a povídá: 'Vy zlobivé, schovaly jste se mi na velice nezvyklém místě. Podívejte kde už je sluníčko, dnes se domů nedostaneme. Budeme tu muset počkat.' Ovečky byly nadšené a hnedka pastýřku ujistily, že tu žádní vlci ani medvědi nejsou. 'Ale co si počnu bez své pastýřské hůlky? Zůstala dole, co když mi jí někdo odnese?' postěžovala si pastýřka. Ovečky i na toto měly řešení. Skamarádili se totiž s obyvatelem těchto plání panem Větrem. Poprosily ho, jestli by nemohl vyfouknout hůl až k nim nahoru. 'Jistě že mohl. Držte si kudrlinky dámy, bude to pořádně foukat,' vykřikl a už se dole začali dít věci.
Tráva se začala nejdříve jemně kolébat, pak se naklonila na jednu stranu a byla čím dál více ohýbána k zemi.Větve stromu začali naříkat a ohýbat se. Hůlka na zemi se ani nehnula. Pan Vítr proto ještě zesílil. Podebral hůlku svými vzdušnými prsty a zabral jak mohl. Hůlka vystřelila nahoru, přímo pastýřce do ruky. Jenže v té chvíli i strom nevydržel nápor větru, zapraštěl a padl do trávy.
Pastýřka zůstala stát jako přikovaná, ovečky ztichly a hleděly na padlý strom. 'Jak se dostaneme domů?' ptala se jedna druhé. Pan Vítr se začal omlouvat a slíbil, že jim pomůže najít jinou cestu na zem. Do té doby jsou vítané na obloze, kde nehrozí žádně nebezpečí pro ovečky ani pro pastýřku.
Pastýřka přikývla a byla vlastně docela ráda, protože tady se jí ovečky nemohly nikam schovat. Časem, ale zjistila, jakou jinou zábavu si ovečky našly. Rozutíkaly se jí všemi směry a ona dodnes pobíhá po celé obloze a snaží se je sehnat dohromady.
Pastýřka již není obyčejnou pastýřkou, ale jedinečnou Pastýřkou mraků (elfsky Emerwen fanya). Doufejme, že nikdy nenajde spolu se svým stádem cestu dolů, protože pak by již nebyly červánky, vlahé jarní deštíky, vločky sněhu ani hrůzu nahánějící bouřky.
Žádné komentáře:
Okomentovat